Tahle kniha je absolutním odhalenim jednoho neobyčejného života. Je strhujícím příběhem kontraverzního člověka. Je zpovědí a přiznáním odhalujícím extrémní osud autora, který si doslova zničil život svým pracovním nasazením, láskou a oddaností svému synovi, svým sobectvím vůči sobě samému, svému zdraví i svému okolí. Člověka, který se narodil jako 22 letý pod nabouraným autem, vedle těla svého únosce. Člověka, který utekl ze své země před nespravedlností, ponížením a sebevraždou, pracoval pro tajnou službu jiné země, aby pak před ní utekl do Istanbulu a odtud se vrátil zpět domů, aby se pokusil napravit svou chybu a čelit životní realitě. Namísto životního hapyendu, byl nucen čelit další řadě nepříznivých životních osudů, vyčerpávajícímu pracovnímu nasazení, pernametnímu stresu, řadě vážných zdravotních problémů a alkoholismu. To vše, aby dnes napsal tuhle knihu, ve které se přiznává ke všem svým špatným vlastnostem, k tomu jak dokázal sobecky ubližovat svému okolí a jiným lidem. Aby psal tuhle knihu, po prožitých měsících v psychiatrické nemocnici a s diagnozou organického poškození mozku. Kniha popisuje proces vzpomínání na životní události v prostředí mezi závislými feťáky a alkoholiky a zmítání se v čase a prostoru.
Abbigail Williams
Nedokáži dnes odhadnout zda je Pavel schopen, nebo kdy bude schopen, střetnout se s realitou. Jeho zdravotní problémy jsou natolik vážné, že odhad lékařů, jenž byl někde kolem dvou let, zdá se byl příliš optimistický. To že dokázal napsat tuhle knihu, je souhra všech okolností, včetně jeho nemoci. Využil všech možných technických vymožeností, od diktování přes předčítání, aby to zvládl. Patrně musel vynaložit několikanásobně víc energie než kdokoli jiný a to právě díky svým problémům s pamětí a handicap s ni související. Na druhou stranu, tím, že se u toho dokázal i odreagovat a ještě paměť trénovat, mu to nepochybně pomohlo a pokud bude pokračovat ve psaní dál, tak i pomůže.
Dnes sám říká, že i kdyby tuhle knihu nikdo nečetl, nebo si jedinou nekoupil, bude spokojenej. Na druhou stranu doufá, že ji bude číst každej a tím pravým důvodem by měl být smysl věty tučně napsané pod tímto odstavcem. Osud je nevyzpytatelný a je jím život sám.
“I špatný příklad jednoho života může mít positivní vliv na životy a budoucnost druhých lidí”
Jitka Kubasová
......Míchá se mi vše dohromady a já nemám možnost reagovat, chtěl bych všem říct jak je miluju, jak bych chtěl být lepší syn, otec, jak bych nechtěl nikoho zklamat, jak nechci, aby někdo ve mně viděl černou budoucnost. Nevím co je sen a co skutečnost. Chvílemi vidím jasně a zřetelně tmavě červenou barvu hotelového pokoje a chvíli je celej bílej s modrými pruhy kolem. Luxus se střída s prostým prostředím a mně hlavu svírá ocelovej svěrák. Hlasy začínají být jiné, silnější a hodně z blízka.
“Pane Kubasi, můžete se prosím posadit a poslouchat mě ?”
řekla žena v bílém plášti a stále se mi koukala upřeně do očí. Mluvila plynně česky, bez jakéhokoli přízvuku a na to jsem nebyl zvyklej. Já sám denně mluvil několika jazyky a už jsem měl problém vyjadřovat se správně česky. Patrně jsem se v tu chvíli probudil a snažil se pochopit, kde to vlastně jsem.
“ Jste schopen mluvit a jít se mnou do návštěvní místnosti? Nemotá se Vám hlava?”
Já nevěděl ani jestli je to sen nebo skutečnost a jen dokázal odpovědět :
“Co se děje, kde to jsem? “
“Jsou tady za Vámi ze soudu a potřebují podepsat nějaké papíry a jste v nemocnici”.
Dnes si tenhle moment vybavuji jen těžce a i tak do něj mohu zahrnovat i popisy od třetích osob. Trochu se mi to motá všechno dohromady. Nevím jestli jsem si na některé věci už jednou nebo vícekrát vzpomněl a pak na ně zase zapomněl. V každém případě, některé detaily vidím, stačí jen zavřít oči.
